Na samém začátku tohoto povídání mi dovolte nejprve malou lingvistickou odbočku na téma Co je to integrace. Ačkoli nepředpokládám, že je většině čtenářů toto slovo nejasné, přesto se u něj na malou chvíli pozastavím, neboť je to slovo přeci jen původu cizího, přejaté navíc z jazyka latinského, tedy tzv. mrtvého, a přiznejme si, kdo dnes ještě, alespoň průměrně, vládne latinou?
Pojem integrace se používá ve významu zapojování, začleňování, spojování či sjednocování. Jedná se tedy o jistý proces, při němž je určitý prvek či prvky začleňován do homogenního (nebo aspoň navenek se tak tvářícího) celku, ať už z něj byl předtím z nejrůznějších důvodů vyčleněn anebo jeho součástí doposud vůbec nebyl.
Integrace je tedy proces, nikoli krátkodobá záležitost či okamžitý zásah, jako je např. léčba chřipky nebo amputace končetiny. Proč jsem coby příměr použil zrovna příklady z lékařského prostředí? Odpověď je vcelku nasnadě: Považuji proces integrace zrakově postiženého člověka po ztrátě zraku za "léčebnou terapii", neboť zde rovněž dochází k nápravě něčeho lidskému organismu a celé bytosti nepřirozeného, co se však již klasickou medicínou zpravidla nedaří napravit. To ovšem neznamená, že daný "pacient", a budeme zde hovořit o pacientovi, který přišel o to, co je nejen v literatuře považováno za jednu z nejcennějších věcí, a tou je zrak, se stal nevyléčitelně nemocným jako lidská bytost. Skutečnost, že "pouze" nevidí, neznamená, že přestal být člověkem, což je, řekněme si upřímně, stále ještě jedním z častých náhledů nemalého procenta "zdravé" společnosti.
Na druhé straně je však zapotřebí podotknout, že člověk ztrativ zrak potřebuje na cestě ke znovuzačlenění do většinové společnosti onu příslovečnou pomocnou ruku. A tak se zde malou oklikou dostávám k jádru tématu a tedy, jak takovému jedinci při jeho integraci pomoci. Jedním z nikoli nepodstatných výchozích předpokladů je věk dotyčného jedince. Malé dítě s vrozenou slepotou či záhy osleplé se bude integrovat zcela odlišně od dospělého, který ztratil zrak v produktivním věku. Já se zde budu zabývat dospělými osobami, které přišly o zrak až v průběhu života, neboť se s takovouto skupinou zrakově postižených setkávám při své praxi jako lektor výuky obsluhy náročných kompenzačních pomůcek na bázi výpočetní techniky v Tyflokabinetu SONS ČR, Praha. Pro lepší přehlednost si zde coby "pracovní pojem" s Vaším dovolením zavedu fiktivního dospělého člověka, přiměřeně inteligentního, jinak fyzicky zdravého, který přišel o zrak vcelku náhle, ale nedá se zařadit do kategorie "úplně nevidomý". Spíše je někde na hranici praktické a úplné nevidomosti, tedy laicky řečeno: Z praktického hlediska je nevidomý, sám si to však – přinejmenším na počátku – v žádném případě nechce připustit a snaží se v co největší míře využít a "spoléhat se" na své zbytky zraku. Říkejme mu zde pro zjednodušení třeba Hugo.
Stejně jako objevitel vydávající se na dalekou a neprobádanou cestu si s sebou zabalí do zavazadla věci nezbytné, bez nichž by byla jeho pouť zhola nemožná, věci důležité, při jejichž opomenutí se mu cesta jen více či méně zkomplikuje, on se však nemusí vracet domů, ale i věci zbytečné (nafukovací člun na horskou túru, vlašský salát do subtropických krajin), tak stejně stojí na počátku velké cesty i Hugo a záleží nejen na něm, co si "přibalí" do svého zavazadla a co ne. A na tom bude záviset, zda touto cestou půjde jako vyrovnaný člověk, nebo se na ní bude lopotit a na jejím konci stane coby frustrované individuum…
Nezbytným předpokladem pro dobrý start na cestu jménem Integrace je zázemí nejbližších osob, které se vyskytují v Hugově životě. Ať už se jedná o partnera, děti, příbuzné či přátele (myslím takové ty opravdové přátele, ne ty, kteří se ozvou, jen když něco potřebují), je velmi důležité, aby svému Hugovi, který čerstvě přišel o zrak, zůstali i nadále nablízku, a to se vším, co se pod tímto pojmem skrývá. Není to vůbec jednoduchá záležitost. Někteří se k němu doslova obrátí zády, jiní obrazně jen poodstoupí o několik kroků zpět. Hugo je na počátku cesty velice citlivý a vnímavější než dříve, neboť prožívá téměř dokonalou ztrátu iluzí a chuti žít dál, a pokud vycítí, že osoba či osoby, na které se léta spoléhal, jsou najednou nějak "dál", je to jen další přírůstek do jeho krabičky s nápisem ŽIVOT NEMÁ SMYSL.
Nedělejme si však iluze, že přílišná všímavost a závaly pozornosti jsou tou správnou reakcí. Je to stejně špatně jako v případě odvrácení se, jen z opačného pólu. Hugo, který se vnitřně pere se vzniklou skutečností a povšimne si zvýšeného zájmu o svou osobu, musí podvědomě propadnout dojmu, že ten jeho stav tedy opravdu není "normální", když se mu všichni najednou tak věnují, a začne se smiřovat s tím, že on je vlastně ten "ubohý slepec", který potřebuje pomoc naprosto ve všem. A toto povědomí se pak velmi těžce odnaučuje, pakliže je úplné odnaučení vůbec možné. A jistě mi dáte za pravdu, že setkání, komunikace či vztah s takovým nevidomým bolestínkem není ani jednoduchá, ani příjemná záležitost.
Jaký by tedy měl být dle mého názoru správný přístup k našemu Hugovi? Inu, jak to tak už v životě chodí, nejlepší je opět ona proslulá střední cesta. Hugo bude bezpochyby potřebovat pomoc, o tom není sporu a nelžeme si do kapsy o stoprocentně integrovaných slepcích... Ovšem pomoc nabízenou, nikoli vnucenou. Nabídnout mu oči, ale ne i ruce, nohy a především myšlení. To vše Hugovi přeci zůstalo a nebude li to používat, zakrní to stejně jako každý nepoužívaný orgán. Zákony přírody, na rozdíl od těch lidských, fungují spolehlivě.
Pokud tedy Hugovi pomohou jeho nejbližší a dají mu najevo jednak svou náklonnost a povědomí toho, že je stále jejich otcem, manželem, synem, ..., a jednak jsou mu oporou v tom, že si může říci o pomoc, aniž by pocítil, že je na obtíž, ale také mu ji nebudou vnucovat a dělat všechno za něj, položí tím dobrý základ k tomu, aby jejich Hugo překonal snáze prvotní období deziluze a frustrace. Ale stejně tak jako nikdo z nás není kovaný ve všech oborech lidské činnosti, tak i Hugovi nejbližší mu nemohou nabídnout odbornou pomoc. A teď nemám na mysli např. psychologa (toho Hugo snad ani potřebovat nebude, pokud jeho příbuzní zvolí ve vztahu k němu výše popsanou střední cestu), ale odborníky z oblasti zapojování zrakově postižených osob zpět do běžného života. Nejprve by se tedy měl Hugo naučit různé techniky a "fígle", jak se o sebe postarat z hlediska sebeobsluhy, a také jak dojít z bodu A do bodu B mimo bezpečný svět vlastního bytu, tedy prostorovou orientaci. A právě tato věc bývá často kamenem úrazu. Hugo totiž po určitém čase bez větších obtíží sice zvládne, jak si ukrojit kus chleba, aniž by přišel o prst, jak si třídit ponožky, aby nebyl terčem posměchu maje na každé noze jinou barvu, jak si nalít horké kafe, aniž by na desce stolu způsobil povodeň a sobě popáleniny II. stupně, naučí se i Braillovo písmo. Ale vyjít ven s bílou holí? Nikdy! Vždyť on přeci není slepec, aby musel používat bílou hůl, on ještě něco vidí... A lidé se na něj budou koukat a ukazovat si na něj. Chodit tedy s holí? Nemyslitelné! Ani náhodou! Nemůže na to spojení dvou slov ani pomyslet, dělá se mu zle po těle i při písničce Jiřího Korna "Každá trampota má svou mez", kde je zmínka o chlapci s bílou hůlkou. A přitom měl kdysi Korna docela rád...
Hugo se právě nachází v nejzazší fázi, v níž by se měl smířit se stavem, že patří mezi těžce zrakově postižené lidi. Má de facto jen dvě možnosti: Buď vyjde na světlo ze své jeskyně a prodělá si takový svůj coming-out, anebo se uzavře do své ulity a tento stav nebude mít daleko k sociofobii (strachu z lidí), přičemž se bude úměrně zvyšovat jeho vyčlenění z lidské společnosti. A zde musí nastoupit citlivý přístup jeho nejbližších v součinnosti s odborníky na výuku prostorové orientace, popř. z jiné oblasti práce s těžce zrakově postiženými. Nejhorší, co by mohli na Hugovi spáchat, že by ho začali nutit. Hugo má uvnitř zmatek, ta bílá kovová věc jej přímo fyzicky stravuje a skutečnost, že by se s ní pohyboval po venku, se mu jeví jako science-fiction, a nátlakem z jedné či druhé strany by v něm ještě více zbytněla přehrada mezi vstupními dveřmi bytu a venkovním vchodem. Hugo tuto přehradu musí zbořit sám, a to nepůjde ze dne na den. Bude to chtít čas a trpělivost, ale ono se to jednoho dne podaří a demolice této přehrady bude patřit k nejkrásnějším Hugovým zážitkům.
Přehrada v Hugově nitru má dost silné základy a on bude muset po troškách sbírat trhavinu k jejímu rozmetání, najít nějaké to "beranidlo" alespoň k jejímu nakřápnutí, aby se pak snáze provalila.
Jedním z velmi mocných beranidel je příklad někoho podobně postiženého, a to ve smyslu, že bez zraku se prostě žít dá, bílá hůl je skvělý pomocník, aby si našinec nenatloukl nos, a že slepotou život nekončí. Takový "spoluslepec", který na cestě integrace urazil už jistou porci kilometrů, vlastně ani nemusí na Huga aktivně vyvíjet "nátlak" a přitom na něj úžasně skvěle působí. Je to diametrálně odlišná terapie od té, kdy sebelepší psycholog – podotýkám, že vidící – promlouvá Hugovi do duše, ale ten jej přinejlepším poslouchá jen jedním uchem a v mysli mu šrotuje úplně něco jiného: "Ty mi tady vykládáš, jak se bez zraku dá žít, jak člověk neztrácí nic ze své lidskosti a blablabla... Ale až se 'vykecáš', tak se sbalíš domů, cestou si přečteš noviny a doma se budeš koukat na televizi… Co ty o tom všem víš?! Jdi mi s tím k šípku!"
Je tedy vhodné, ba přímo záhodné, vyjít s Hugem tu a tam mezi jiné zrakově postižené lidi (beseda v TyfloCentru, grilování na počest prvního letního dne v místní odbočce SONS, ...). Hugo při těchto "výletech" spatří, že lidé, kteří jsou na tom podobně jako on nebo ještě hůře než on (a ti mají na jeho přehradu mnohem těžší kalibr – inu, fakt, že je na tom někdo ještě hůře než já, přeci "potěší"), se dokáží normálně bavit, řeší stejné problémy jako ostatní, ale mají i své specifické příhody a zážitky pramenící z podstaty postižení zraku. A smějí se stejným věcem jako vidící, ba dokonce si dělají srandu ze slepoty a vyprávějí si vtipy o slepcích! No ne! A někteří Hugovi blízcí přitom cítí potřebu vymazat ze svého slovníku všechna slova příbuzná od kořene "oko"...
Hugo si začne po troškách odnášet domů tento mocný semtex, shromažďovat ho hezky na jednu hromádku a jednoho dne – BUM! Přehrada je na tisíc kousků a voda za ní dosud držená se svobodně valí vpřed. Hugo už nechce sedět doma a dovolávat se průvodce pokaždé, když chce někam jít. Chce jít SÁM! Tak sakra kde že to dělají ty kurzy prostorové orientace?
Hugo se už naučil spoustu věcí a dnes ho dokonce čeká "maturita" – končí kurz prostorové orientace a instruktor Tyfloservisu mu dal za úkol dojít z bytu do střediska. SÁM. Hugo už ale není žádný začátečník a zvládne to na jedničku. Tím však jeho vzdělávání nekončí, neboť na obzoru se vynořuje další veliká neprobádaná oblast – počítače.
Doslechl se už totiž z několika stran, že existují jakési speciální počítače, se kterými může pracovat i člověk úplně nevidomý. Kompjútry však nikdy nebyly jeho šálkem čaje, a tak si to zatím nějak nedokáže představit. Proto si domluvil konzultaci na odborném pracovišti.
Tam jej po úvodním vyptání se na druh zrakové vady, předchozí život z hlediska práce a koníčků a ještě pár dalších věcí posadí k počítači a je vyzván, aby se koukl na monitor a sdělil, co vidí. Hugo odpoví, že velký modrý rozmazaný flek. Tu však jeden z pracovníků počítačového střediska rutinně přeletí svými prsty po klávesnici a ejhle – Hugo vidí písmenka, něco jako "Mic". Více se toho na monitor nevejde. Ale ten pocit, že vidí písmenka! Ono na těch počítačích asi fakt něco bude!
Dostává se mu informací, že existují speciální programy, které zvětšují dění na počítači (jeden z nich měl právě možnost poznat), ale že tyto programy, pokud jejich uživatel vyžaduje značnou úroveň zvětšení, již nejsou k efektivní práci moc použitelné... A to je jeho případ. Je to prý něco, jako kdybyste se v kině koukali na film skrze rouru: Dost by vás to unavovalo a děj filmu by vám stejně utekl... Ale Hugo je nadšen. Nevěřil už, že by ještě někdy viděl jediné písmenko. Přesto se však zeptá, jaká tedy k těmto programům existuje alternativa.
Odpověď ho moc nepotěší. Další možností jsou speciální programy pro nevidomé zvané odečítače obrazovky, žargonem naší branže zvané hlasáky. Ty fungují tak, že...
Hugo však už od slova nevidomé dál neposlouchá, neboť je mu "jasné", že tyto programy tedy nejsou pro něj. Položil totiž dnes sám sobě důkaz, že ještě něco vidí. A chce tedy ten tzv. zvětšovák. Kupodivu však pracovníci střediska jeho nadšení z rozhodnutí nesdílejí. Snaží se mu nenásilně vysvětlit, že odečítač by byl v jeho případě lepší, že by s ním byl výkonnější a rychlejší, atd. atd. Hugo začíná mít trochu zmatek – je pravda, že když koukal na ten "Mic", musel dost mhouřit oči a stejně ta písmenka viděl jakoby v mlze, ale ten odečítač...
Hugo už ode dne, kdy se vrátil z nemocnice slepý, urazil po cestě integrace určitou nezanedbatelnou vzdálenost, ale stále ještě není úplně vyrovnán se svou ztrátou zraku. Proto váhá a neví, který speciální program si má nakonec zvolit. Odborný pracovník mu podá ještě hromadu dalších informací a nakonec se spolu dohodnou, že si Hugo vezme nějaký čas na rozmyšlenou, a pokud by ani toto nepomohlo, přijde párkrát na motivační kurz, kde si bude moci práci s různými programy "nanečisto" vyzkoušet. Nejprve však bude muset tak či onak zvládnout psaní na klávesnici desetiprstovou technikou, aby později neztratil hledáním konkrétních kláves většinu času své práce na počítači.
Hugo jde dnes poprvé do školy. Má už doma kompenzační pomůcku spočívající v počítači vybaveném speciálním softwarem a dostal k ní i zaškolovací kurz. A jakýže software si nakonec vybral? Zvítězil odečítač. Hugo o tom dlouho přemítal, hovořil i s několika svými kamarády, kteří takové programy už používají, a jeden z těchto uživatelů, který měl jakéhosi medžika či co, mu říkal, že když se mu začal horšit zrak a musel stále více zvětšovat, byl při práci s tímto programem tak nervózní, že když si pak žádal o novou pomůcku, nechtěl o zvětšováku už ani slyšet a šel nekompromisně do hlasáku.
Jak už ale bylo řečeno, Hugo a počítače nejsou zrovna velcí kamarádi. Než dnes vyrazil z domu na kurz, musel navštívit "onu místnost" o něco častěji než obvykle... Jde s průvodcem, protože trasu do školicího střediska ještě nezná, ale příště už chce jít sám. Pokud ovšem vůbec bude nějaké příště... Moc totiž nevěří, že by počítačům začal nějak rozumět, i kdyby na to vše byl býval viděl. Natož takhle...
Má však štěstí na lektora, který mu trpělivě a srozumitelně vysvětluje aspekty práce s počítačem bez kontroly zrakem, a světe div se: Huga tato problematika dokonce začne zajímat! Už ví, o čem se to onehdá v tramvaji bavili ti malí kluci, když z nich létala slova jako "fleška, hárddisk nebo úesbéčko" a vše to prokládali jakýmisi "bajty". Už si dokáže alespoň představit, v čem spočívá síla internetu. Ovládat ho zatím ale neumí, protože výuka probíhá hezky systematicky, od základů. V autoškole se tehdy taky v prvních dnech neučili couvat plně naloženým kamionem do úzkého vjezdu.
Zatím mu stačí povědomí, co všechno se na tom internetu dá dělat. Snad úplně nejvíce ho těší, že si bude opět moci číst denní tisk. Byla to jeho oblíbená činnost, která se ztrátou zraku skončila jako mnohé ostatní. A teď zjistil, že na internetu jsou těch novin desítky! No to je věc. Vivat technika!
Už v polovině počítačového kurzu byl Hugo pevně přesvědčen, že si po jeho skončení zaplatí kurz nadstavbový, ve kterém se budou věnovat pouze práci s internetem. A nyní má již po základním kurzu a chystá se vrhnout na celosvětovou síť. A toto je chvíle, kdy našeho Huga opustíme a ponecháme jej dalšímu osudu.
Všechny dovednosti, které nabyl na cestě své integrace do "normálního" života poté, co vcelku rychle prakticky přišel o zrak, mu pomohou dále rozvíjet jeho osobnost a mnohé z nich tvoří základ jeho "nové gramotnosti". A pakliže bude mít Hugo štěstí, podaří se mu nalézt nějakou práci, která pro něj nebude ani tak zdrojem prostředků na obživu svou i svých blízkých, jako spíše motivací nadále se rozvíjet a nestagnovat na místě.
Závěrem musím upozornit na jednu skutečnost: Je zapotřebí podotknout, že výše popsaná cesta fiktivního zrakově postiženého člověka byla podle mého soudu i přesvědčení ta ideální, která by se měla v takovémto případě zvolit a jak by to podle ní mělo vypadat. Realita, jak už to tak bývá, však vyhlíží nejednou zcela jinak...
Ovšem pracovníci přicházející do styku s touto cílovou skupinou by se měli alespoň pokoušet k onomu "ideálnímu" průběhu terapie přiblížit. Žádná šablona na to ale nemůže existovat, neboť zrakově postižení jsou lidé stejní jako ostatní, tedy dobří i zlí, moudří i hloupí, nezištní i "vyčůraní". K tomu mají navíc své zrakové postižení, se kterým nakládají v souladu se svými charakterovými vlastnostmi. Proto je nezbytně důležité dodržovat individuální přístup ke klientovi, vyslechnout jej a pak zvolit tu správnou cestu.
Cesta integrace je dle mého názoru nikdy nekončící proces, neboť každý den může vnímavému člověku přinést něco nového nebo poučného. Pokud má zrakově postižený na této cestě zabaleny v zavazadle ty správné věci, může dojít opravdu daleko a stát se nakonec třeba tím, kdo sám pomáhá nevidomým a slabozrakým. Nikdy se však neobejde bez spolupráce s vidícími osobami, a to by měly organizace podobného typu brát v potaz, když vidícím nabízejí plat hluboko pod hranicí průměrné mzdy. A hlavně by tuto sféru neměl přehlížet pan Stát. Ale to už bych se dostal k úplně jinému tématu.
Marek Sikora, ZORA č. 11/2009