Dovolte mi, vážení čtenáři, malé zamyšlení nad členstvím v Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých ČR. Dříve, než se budu zabývat samotným tématem, "odběhnu" trochu k obecnější myšlence o sdružování se člověka vůbec.
Sdružovat se, spolčovat se, začleňovat se – zkrátka někam patřit, náleží k základním projevům lidského bytí. V pradávných dobách bylo dozajista otázkou života a smrti, pokud člověk čelil každodenní realitě společně s dalšími. Nepotřeboval důkladnou analýzu k tomu, aby pochopil, že dva, tři, či čtyři lovci zmůžou v souboji s jeskynním medvědem mnohem víc než jeden. Že lovec, který utrpěl zranění při honu na mamuta, má mnohem lepší vyhlídky na účast i v honu příštím, pokud jej jeho spolubojovníci odnesou zpátky do tábora. A v podobných příkladech bych zde mohl směle pokračovat.
Později se lidé začali sdružovat podle svého přesvědčení (nejrůznější náboženské skupiny), řemeslné dovednosti (cechy), apod. Nezřídka byl jedinec členem i více subjektů (např. lutheránsky smýšlející řezník z Dolního Saska) a nebylo na tom pranic zvláštního.
V moderní době si člověk zajišťuje obživu diametrálně odlišným způsobem než pravěký lovec – dnes namísto mamutů honí mnozí z nás slevové akce v supermarketech. Lidská práva garantuje v civilizovaném světě ústava (přinejmenším na papíře tomu tak je), a tak si leckdo najde čas i na sdružování v souladu se svými zájmy, koníčky a zálibami. Takový sběratel historických pohlednic strávil klidně celé hodiny prohlížením, tříděním a katalogizováním své drahocenné sbírky. A tu ho napadlo, že po světě chodí určitě nejeden další sběratel pohlednic, který se zabývá podobnou činností, a že by nebylo od věci takového jedince vyhledat a pohovořit s ním. A takhle nějak, zjednodušeně řečeno, vznikla zájmová sdružení. Člověk totiž záhy přišel na to, že si může vyměňovat nejen pohlednice, ale i zkušenosti, postřehy a hromadu dalších abstraktních "věcí", které všechny dohromady tvoří ono sounáležení a myšlenkové spříznění. A je naprosto jedno, zda je našinec katolík či ateista, prodavač nebo jaderný fyzik.
A po malém historickém okénku se opět vracím zpátky k tématu. Ve všech výše popsaných etapách lidských dějin vedlo člověka ke sdružování více či méně dobrovolné rozhodnutí, podvědomá nutnost přežít nebo chuť sdílet svou radost či zálibu s někým, kdo je naladěn na stejnou strunu. Na tomto místě se však vkrádá otázka: Co ale mají společného členové SONS? Jednoduchá odpověď, nejednoduchá situace... Zrakovou vadu. Ale co to je? Nikdo z nás si ji přeci dobrovolně nevybral. Nikomu z nás nečiní potěšení s ní žít. Tak proč se kvůli tomu sdružovat? Je to vůbec dostatečné pojidlo k tomu, aby se kvůli němu člověk angažoval? Vždyť spojuje lidi s nejrůznějším smýšlením, vzděláním, zálibami a koníčky...
Zraková vada, a obecně jakýkoli handicap, je pro člověka ve společnosti jako koule u nohy, s níž se musí mnohem více snažit, aby vyskočil do výšky jednoho metru, než ten, který ji u nohy nemá. A proto je velmi příjemné a povzbuzující, když se za člověka při tom "odrážení se od země" postaví i nějaký subjekt, který už ví, jak se nejlépe odrážet, aby si jeden neublížil. Konkrétně tedy, organizace podobně znevýhodněných lidí, která má díky své členské základně "váhu" v jednání s různými dalšími subjekty, např. státními orgány. S jednotlivcem se povětšinou nikdo moc nebaví...
A proto si na tomto místě dovolím tvrdit: Ano, sdružování zrakově postižených má bezesporu smysl. Pokud by však zůstalo pouze u samotného sdružování, tedy jakési spolkové činnosti, kdy se sejde pár přátel a zajde si do čajovny či na pivko, bylo by to málo. Ne pro ně jako konkrétní lidské tvory, kteří si při tom užijí i spoustu legrace, ale pro celkové hnutí zrakově postižených.
V druhé části motta SONS se praví: "Jsme nevidomí občané, kteří rozhodují a jednají sami za sebe." Podtextem této myšlenky, který v ní vidím, je paralela s demokratickým zřízením státu: lidé si zvolí své zástupce a ti si zvolí své nejvyšší zástupce, kteří pak jednají jménem všech občanů, neboť k tomu mají jejich mandát... Stejně tak funguje SONS díky své členské základně – za registrovanou komunitu zrakově postižených hovoří jejich zvolení zástupci. Z toho je jasně vidět, že členská základna je pro SONS důležitá. Bez ní by byla na podobné úrovni jako ostatní subjekty poskytující služby zrakově postiženým, a není jich málo, které však nemohou být na základě výše uvedených řádků "adekvátními" partnery např. právě při nejrůznějších jednáních o legislativních otázkách.
Nebudeme si však zastírat, a trápí to nejednoho předsedu oblastní odbočky, že nových členů je jako šafránu. Vše tedy jakoby nezadržitelně spěje ke dni, kdy členská základna vymře po meči i po přeslici a každý zrakově postižený si bude muset tu svou kouli táhnout sám. A to bychom zajisté nechtěli, nemám pravdu?
Co se týká získávání nových členů, nejednou jsem při tom slyšel (někdy i nevyřčenou) otázku: "A co mi to přinese?" Tato otázka však není na místě. Takto se totiž může ptát např. fotbalová hvězda Manchester United, kterou lákají agenti k přestupu do Realu Madrid. Pochopitelně, že když mi nabízejí členství v nějaké organizaci, řeknu si, proč bych to měl činit a porazit tak svou přirozenou lidskou lenost. Podle mého názoru si však v dané chvíli mnohý člověk neuvědomuje, že členstvím v SONS rozšíří řady organizace, která se pak, jak již bylo řečeno, při jednání o zásadních věcech, může opírat o širokou členskou základnu. Takže zjednodušeně řečeno – již samotným zaplacením příspěvku a obdržením členského průkazu člověk pomáhá nejen ostatním zrakově postiženým, ale i sobě. Kdo si myslí, že nejedna z výhod, kterou požívá (příspěvky na pomůcky, bezplatná přeprava MHD, ozvučené semafory na přechodech pro chodce, a mnoho dalších) se tu objevila "jen tak sama od sebe", je dosti bláhový. Uvědomme si, že v okolních státech jsou na tom zrakově postižení co do podobných výhod často hůř, a buďme za tyto výdobytky vděční.
Někdy mám ale pocit, a nejsem z něj nadšen, že členství v SONS pro některé jedince znamená jen zajít si na schůzi pro chlebíček a kávu zdarma, neboť na to máme přeci nárok za své členské příspěvky! Tak zaprvé: Soudný čtenář mi dá jistě za pravdu, že členské příspěvky SONS jsou svou výší spíše symbolické, a zadruhé: Vybrat si tento příspěvek formou chlebíčků a kafe je hodně mimo smysl a podstatu členství. Přinejmenším je to dost neuctivé k mnoha předsedkyním a předsedům oblastních odboček SONS, kteří vymýšlejí nejrůznější akce pro své členy a snaží se je tak aktivně zapojit do dění ve svém regionu. A odměnou je jim často problém s naplněním kapacity dotovaného pobytu nebo "rozprchnutí se" z oblastního shromáždění, jakmile je vydáno občerstvení... Ale to by byl určitě námět na jiné a mnohem delší povídání.
Závěrem bych už jen rád podotknul, že výše uvedené řádky nejsou "stranickou agitkou" k náboru nových partajníků, ale že odpověď na otázku z nadpisu tohoto zamyšlení si musí najít každý sám. Já už ji našel.
Marek Sikora, ZORA č. 1/2010